atia academy

Kniha Cesta poutníka

Tulák je zpravidla románový hrdina, který se odlišuje od podobné oblíbené literární postavy poutníka tím, že vědomě směřuje k nějakému, zpravidla náležitě ušlechtilému cíli. Poutník Viktora Gajdoše však není obvyklou vzpomínkovou knihou s autobiografickými rysy. Autor nás seznamuje se svými vlastními a zcela autentickými osudy, tedy bez jakékoliv literární či jiné stylizace. Snad jen, jak uvádí v podtitulu knihy, jsou pouze pozměněna jména zúčastněných.

Gajdošovo putování je zároveň skutečné i tzv. duchovní, plné neobvyklých událostí. Jako osmnáctiletý mladík pobývá se svým otcem, pilotem dopravního letadla, v Singapuru a Bombaji. Zde se setkává se starším tajemným mužem asijského původu. S tibetským buddhistickým mnichem, jak se později ukáže. Toto setkání zásadním způsobem změní mladému Viktorovi život. Aniž by zpočátku tušil, stává se součástí událostí, které nejsou nejen náhodné, ale postupně nabývají až neskutečně zásadního významu. Za zdánlivým cestopisným vyprávěním na pozadí československých událostí 80. a 90. let se čtenáři pootevírá svět zcela mimořádných poznatků a zkušeností, zároveň však svět velmi výlučný.

Čtenář pravděpodobně nebude knihu přijímat jako cestopisný román, ani jako román s mystickou zápletkou. Bude se nejspíše zamýšlet nad naznačenými skutečnostmi a jeho reakce může být zhruba trojího druhu. Může vše odmítnout, neboť se líčené události budou totálně rozcházet s jeho dosavadní životní zkušeností a jeho „světonázorem“. Nebo vše zcela jednoznačně neodmítne, ale položí si alespoň otázku: „Co když to vše je skutečně trochu jinak, než se mi dosud předkládalo a jevilo?“ V ideálním případě pak přijme autorovo sdělení a informace jako sice poněkud zvláštní a nezvyklé, ale začne o nich přemýšlet jako o reálně existujících jevech a vyvodí z nich pro sebe nějaké důsledky. Zajisté je v knize z mnohého jen naznačeno, ale i to stojí za to. Můžeme dokonce přemítat o tom, proč Viktor Gajdoš tyto informace pouští do světa tak otevřenou formou a nikoliv v nějaké metaforické a literární nadsázce. A proč zrovna nyní? Jaký dopad to bude mít na veřejnost? Dosud tak činil v různé míře otevřenosti a ostražitosti jen mezi svými žáky školy ATIE.

Mezi Viktorem Gajdošem a tajemným mnichem se rozvíjí nezvyklá komunikace. Oba se víc a víc sbližují a zprvu jen ojedinělá osobní setkání přecházejí do vztahu mistr – učitel a žák. Žák je zasvěcován do učení, které rezonuje napříč staletími a tisíciletími. Je zasvěcován do nauk o transformujících možnostech lidských schopností a vědomí. Navíc, vše se děje nezvykle civilně, bez formálních a vnějškových efektů a na pozadí zcela reálných jevů a obyčejného života. Neboť ty podstatné věci nejsou na první pohled nejen slyšet, ale ani vidět. Nelze se o nich dočíst v knihách, ani se o nich dozvědět na festivalech či přednáškách. Lze je získat jen osobním kontaktem, osobním zráním, vývojem a náročným výcvikem.

Vít Bouček (historik umění Východočeské galerie v Pardubicích)

Chcete si knihu přečíst celou? Objednávejte zde. Cena Knihy je 299,- Kč.

 

Ukázka z knihy Cesta Poutníka

Cestou jsme si koupili pití. Připadám si jak velbloud, který našel oázu. Jen tak mezi řečí dodala: „Připrav se, někdo na tebe v parku čeká.“

Přemýšlel jsem nahlas: „Kdo by mě tam mohl čekat, vždyť tady nikoho neznám.“

Jen se usmála.

Došli jsme do parku, uvelebili jsme se na trávníku, vychutnávali si odpočinek a popíjeli minerálku. Málem mi vypadla láhev z ruky. Po cestičce proti nám kráčel stařík. To snad není možné, říkal jsem si. On je snad úplně všude.

V tom kamarádka povídá: „Ten, kdo s tebou chce mluvit, právě přichází.“

„Odkud ho znáš?“

„To teď není důležité. Nechám vás tady a půjdu se projít. Kdybys mě hledal, budu kousek odtud,“ řekla tajemně.

„Prosím tě, než sem dojde, vy se znáte?“ vyzvídal jsem. „Jen tak trochu. To není podstatné. Prostě jsem ti domluvila schůzku.“„To tys domluvila schůzku, nebo on domluvil schůzku skrze tebe?“„Spíš on skrze mne.“„Víš, moje angličtina je fakt mizerná. Někdy mám pocit, že mu snad vůbec nerozumím. Nemohla bys mi tlumočit?“ zkouším kamarádku přemluvit.

„Nevím, jestli se to hodí.“

Stařík, s úsměvem na rtech, došel k nám. Mám pocit, že tihle lidé se pořád usmívají. Svou krkolomnou angličtinou se ho ptám: „Nevadilo by, kdyby u našeho rozhovoru byla přítomná tahle slečna? Tlumočila by.“

Stařík odpověděl: „Chvíli tlumočit může, potom si ale budeme povídat sami.“

„Slyšel jsem, že se už zítra vracíš domů.“

„Kde jsi to slyšel?“

„Prostě jsem to slyšel.“ Nechtěl prozradit svůj zdroj informací.„Přišel jsem se s tebou rozloučit. Nějakou dobu se neuvidíme.“

„Zřejmě se neuvidíme hodně dlouhou dobu,“ pokračuji v rozhovoru.

„Ani ne. Zas tak dlouhá doba to nebude. Uvidíme se za necelé dva roky.“„To asi těžko,“ pochyboval jsem, „nemohu každé dva roky někam cestovat. Už jsem ti jednou vysvětloval proč.“

Usmál se a pokračoval: „Za rok, šest měsíců a kousek se uvidíme. To budeš pracovat v zahraničí a tam budeme mít na sebe hodně času. Celý rok. A tehdy ti všechno vysvětlím a řeknu i to, co teď nemohu nebo co by nyní nemělo význam.“

„Nezlob se, ale pokud budu rok pracovat v zahraničí, bude to v zemi, kam ty se asi těžko dostaneš. V naší zemi si nemůžu vymyslet, že pojedu na rok například do Indie nebo do Singapuru.“

„Budeš pracovat v Evropě.“

Povzdechl jsem si: „Tak to vidím jedině na NDR nebo Polsko.“

„Ne, ne. Budeš v zemi, jejíž řeč se již delší dobu učíš.“

„No nazdar, Sovětský svaz?!“ Z té představy se mi orosilo čelo ještě víc, než bylo z horka.

„Ne, tu zemi nemám na mysli.“ Čte mi myšlenky a pobaveně se na mě dívá.

„Pak se trochu učím francouzštinu. Že bych odjel do Francie?“

„Přesně tak. Za necelé dva roky odjedeš do Francie. To, že se učíš francouzsky, není náhoda. Tam bude příležitost se intenzivně potkávat. Seznámím tě s jedním člověkem, který pro tebe bude velmi důležitý. Tehdy se budeš muset rozhodnout, jestli přijmeš to, co ti nabídnu.“

„Dobrá, ale stále pochybuji. Já a pracovat ve Francii? Pěkný nesmysl. Co bych tam asi dělal?“ přišlo mi to neuvěřitelné a svou pochybnost jsem vyslovil nahlas.

„Budeš se možná divit, ale některé věci se dějí i přesto, že si myslíme, že se stát nemohou.“

„Například co?“ vyzvídám.

„Víš, kolik má Bombaj obyvatel?“

„No, asi dvanáct milionů?“

„Správně. Z hlediska věčnosti neuplyne dlouhá doba a tvá země, ve které žiješ, bude mít méně obyvatel než má Bombaj.“

„Vždyť je nás patnáct milionů.“

„Uvidíš. Vzpomeň si na mě. Bude vás méně, než je obyvatel v Bombaji,“ trvá si na svém.

„Tyhle tvoje proroctví jsou k neuvěření. To u nás vypukne válka?“

„Ne, to ne, ale je dobře, že pochybuješ. Tvé pochyby ti budou hodně pomáhat na cestě, kterou možná budeme sdílet spolu.“

„Nepůjdeme společnou cestou. Ty jsi mnich.“ Začal jsem se před kamarádkou červenat, nicméně jsem pokračoval: „Mně se líbí a zajímají mě ženy a vy mniši žijete v celibátu, a to není nic pro mě.“

Stařík se pobaveně usmál. „Kdo říká, že se musíš stát mnichem?“

„Pak nerozumím, co máš na mysli pod pojmem společná cesta?“

„Existuje forma a naplnění. Ty stále přemýšlíš jen o formě.“

„Asi máš pravdu,“ připouštím.

„Vydrž rok a půl. Potom, pokud budeš chtít, se začne vše měnit.“

Přikývl jsem. Stejně jsem si dál myslel, že to celé je nesmysl. A to jsem tehdy netušil, kolik se z jeho proroctví naplní.

„Dnes se s tebou rozloučím, protože i já musím odjet. Věnoval jsem ti všechen svůj čas, který jsem mohl. Mám další povinnosti, které vychází z podstaty toho, kdo jsem. Přeji ti šťastnou cestu a ať ti vše dobře dopadne. Připrav se na komplikace. Celý tvůj život bude provázen dost náročnými událostmi, ale to tak někteří lidé mají. Pokud bys něco potřeboval nebo byl v krajní nouzi, vzpomeň si na mne.“

„Mám špatnou paměť na tváře,“ omlouval jsem se, „na ulici jsem jednou dokonce nepoznal ani svoji maminku. Spíš si zapamatuji jména nebo čísla.“

„Nevadí. Zkus si mě vybavit co nejpřesněji. Pozoruješ mě už dlouhou dobu, můj obraz by se měl vtisknout do tvé paměti. Pokaždé jsem volil taková místa a způsob setkání, aby si mě tvoje podvědomí zapamatovalo co nejpřesněji. Pokud s tím budeš mít problém, udělej jinou věc. Vzpomeň si na místa v Singapuru, kde ses snažil zanechat svůj otisk.“

Vytřeštil jsem na staříka oči: „Jak o tomhle víš?“

„Prostě vím,“ odpověděl.

„Ale vždyť jsi tam nebyl.“

„Máš pravdu, nebyl. Copak musím být všude? Ale vím to. Když si vybavíš tato místa, vybaví se ti i má tvář a budeme moci spolu hovořit jako tenkrát ráno v hotelovém parku.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem.

Stařík se chystal k odchodu. Vstal jsem, abych mu mohl podat ruku na rozloučenou. Tentokrát se zarazil on a povídá:

„Nebude ti vadit, když ti ruku nepodám?“

„Nebude,“ říkám trochu zaraženě.

„Ale položím ti ruku na čelo.“

„Je-li to pozdrav, či vaším zvykem, tak proč ne.“

Přistoupil ke mně a dotkl se mého čela. Co se dělo dál, nevím. Probral jsem se za nějakou chvíli. Vůbec jsem netušil, kolik času uplynulo. Má kamarádka se zeptala: „Proč pořád tak civíš?“„Nevím, měl jsem najednou pocit, jako bych byl někde jinde.“

„To asi bude tím horkem,“ odvětila, „ ten pán už dávno odešel a ty pořád stojíš a koukáš před sebe do jednoho bodu.“

„Asi máš pravdu. Nejvyšší čas jít na večeři. Třeba nejsem ve své kůži z hladu.“

Chcete si knihu přečíst celou? Objednávejte zde. Cena Knihy je 299,- Kč.